Ukryj co zbývá ti (David Michal)

Pryč jsou dny her a klauniád, to dávno víme, ty i já, i tváře bývaj z látky, která se obnosí. Dávám na úsměv záplaty a lhát si jen, že prozatím, chtít mermomocí zpátky, o to snad neprosíš. R:Ukryj, co zbývá ti, tvůj střípek závrati. Málo teď blýská se, nevíš, co s ním. V něm nejsou návraty, jen šanci dává ti nacházet s úžasem svou tvář, to vím. Proč hledáš dál v údobí, když se náš zázrak rozdrobil, ptáš se, proč, láska, mý sou, pro jinou udělá. Snad že je dítě náhody, sfoukne tě, vtáhne, odhodí, není to sbírka jistot, buď chvíli dospělá.