Zatmění (Komunál)

Všechno skvělý tak bylo, byli dva a svět je bral, že žádněj z nich nemůže, žít jenom sám. Všude spolu, ruku v ruce, krásnej kolem svět se zdál až než ona prostě řekla, už nechce se mi dál. S Tebou jít, svázaná, sice krásně, ale já chci se hejbat, volná být, vždyť jsem mladá, já chci žít. On nechápal, nevěřil černou barvu jenom znal v život přestal doufat, jen tak, tak přežíval. Jen, když ji občas viděl, tak na chvíli v něm vzplál, pak zas ale zhasnul jeho oheň života. Teď tam stojí proti ní, do očí se dívá jí, má v nich bolest a něžnost s ní, jak opouští, nenávidí. Pak je tma, nic nevidím a cítím jen tělo Tvý, z mraků černejch vychází, slunce, který život přináší.