Juliana (Hapka Petr)

Sám nevítán přicházím otrhán, mám jen loutnu a v zádech moc ran. Co tak kráká ta černá vrána? Zítra vdává se Juliana! Kvůli ní já jsem světa šel díl, celá léta jen o návratu snil. Hej, poutníku, nevěš se na kliku! Julianu zná mnoho chasníků. Zapomeň na to, že?s ji měl rád, radši hrej a pak do stáje jdi spát. A já vzbudím tě časně zrána, růžovější než Juliana. Musel jsem jít jménem krále se bít; pro můj klid měl jsem Julianin slib. Vyhrál král, který proti nám stál. Já mu hrál, on mi život daroval. Povídám králi: "Sliby stárnou; chtěl bych domů za Julianou". Jen nezoufej, veselejší nám hrej, víno pij, dál už nevzpomínej. Takových, jako Juliana, mnohem víc je než rosy zrána. K vínu dám já ti krajíc bílý; hladem dlouhým jen smutek sílí. Slast rudých vín, vonný chléb, na něm kmín, láká poutníka blíž za komín. Zítra ke zvonům připojím rým, až ty vůně, co v komíně jsou, sním. Rozloučím se a půjdu zas dál, kdo by o lásku falešnice stál. Zvon krásně hrál, s loutnou stál opodál, kdo byl v průvodu, každý se smál. Nikdo z hostů už, jak to bývá, neuslyšel, co poutník zpíval. Možná plakal, snad se usmíval, pak se vydal, kam zrovna vítr vál.