Mlýnské kolo v srdci mém (The Windmills Of Your Mind) (Hana Hegerová)

Jak ten déšť co vzhůru vzlétl, k nebi zpátky z deštníků, déšť tak starý jako svět, co mou kůží pronikl, jako písek do hodin, který tys mi nasypal, písek co mě rozhodil, co mi pojem času vzal, jako strom co z rána má, znovu rosný diadém, jako světlo, jako tma, jako pramen k němuž jdem, tak roztáčíš jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém. Jako oheň v žirafách, který Dali zapálil, jako víno v karafách, co smím pít jen v povzdálí, jako když se zbláznil sníh, který víří nad stepí, jako moudro knihy knih, tisíc slov co oslepí, jako plátno z výstavy, které slepým vrátí vjem, jako šlágr chytlavý, co se vtírá jako krém, tak roztáčíš jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém. Jednoho dne, nevím jak, malbu štětec porušil, z hnízda slov jen vypad pták, nic víc, pípnul do duší, stopy písku odliv hladí, první z listů na zem spad, deska stolu prsty svádí, hrát ten ústní prstoklad, mlha ve mně, podzim k tomu, déšť bubeník okapů, hraje píseň holým stromům, píseň, kterou nechápu, listí už je nad kotníky, k tomu nebe šmouhavé, je dost těžké říkat díky, za to co už nemáme. Jak déšť, který letí, k nebi zpátky z deštníků, jako kámen staletý, s datem mého zániku, i když nemám k tobě šém, dál roztáčíš jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém.