Dingi - lingi, ding - dong (Vondráčková Helena)

Když jsem já byl tenkrát kluk, co tmy se bál a koní, v zimě býval větší mráz a padal sníh, co zvonil. Smiř se s tím, že kdekdo z nás se ve vzpomínkách mýlí. Poslouchej, sníh zvoní zas a jako dřív je bílý. Vločka sklouzne, polaská tě, copak jí v tom brání. A já slyším na kabátě šťastné zacinkání. Dingi lingi dong, dingi lingi dong. Dingi lingi dong, ding dong. Dingi lingi dong, dingi lingi dong. Dingi lingi dong, ding dong./ Z čista jasna, tu mě máte, sníh se sype strání. A já cítím pod kabátem šťastné zacinkání. Proč jsem jen tu vločku střás, proč najednou je po ní? Nejkratší vždy bývá čas, kdy padá sníh, co zvoní. Dingi lingi dong, dingi lingi dong. Dingi lingi dong, ding dong. Dingi lingi dong, dingi lingi dong. Dingi lingi dong, ding dong./ Dingi lingi dong, dingi lingi dong. Dingi lingi dong, ding dong. Dingi lingi dong, dingi lingi dong. Dingi lingi dong, ding dong. Dingi lingi dong, dingi lingi dong. Dingi lingi dong, ding dong. Dingi lingi dong, dingi lingi dong. Dingi lingi dong, ding dong.