Já, Máří Magdaléna (Vondráčková Helena)

Já, Máří Magdaléna, nesvá jsem a jen ptám se. Hvězdo má, co dělat mám? Ten,co má mě rád, vzal mi sílu vstát a dál svou cestou jít. Já hříšná kněžka lásky, přemlouvám srdce bídné. Je jen muž. Jen další muž! Jeden z krásných mužů v službách mých... Můj výkřik střídá pláč nás bezradných. Ztrácím vůli svou, couvám před pravdou, že se pojednou ráda stávám doufající ženou spoutanou snem v ráji zákeřném. Víš, má hvězdo, je to zvláštní, náhle jít proti proudům. Náhle mít pod srdcem strach, že přítel můj mě opustí. Že dům, jenž z hlíny zved se změní v prach. Můj sladký pane jsem pouhý vzduch. Ty jsi víc, jsi Bůh! Já, Máří Magdaléna, kajícná k nepoznání. Jsem raněná a rána má je vzácný punc na duši mé. Jdu vstříc svým proměnám. Jen nevím proč Jen nevím kam Hvězd svých se ptám......