Jdou týdny, jdou (Vondráčková Helena)

Sama bloudím ulicí, když noc lampy rozsvěcí a den šel spát. Staré světlo zelené hladí domy kamenné, co smí si přát. Jdou, jdou, týdny jdou. A žádný z nich mi nevrátí tvou větu s tajnou přísahou, že máš mě rád. Jdou, jdou, týdny jdou. A nevrátí, co uchvátí. A každé ráno s odvahou, kam jdou, chci znát. Sama snídám potají, vím, jak slzy chutnají. Jak žár a dým. Čtu i dlouhé romány, sny mám ledem protkány. Kam jít, a s kým? A s kým? Jdou, jdou, týdny jdou. A žádný z nich mi nevrátí tvou větu s tajnou přísahou, že máš mě rád. Jdou, jdou, týdny jdou. A nevrátí, co uchvátí. A každé ráno s odvahou, kam jdou, chci znát. Jdou, jdou, týdny jdou. Jdou, jdou, týdny jdou. Jdou, jdou, týdny jdou. A žádný z nich mi nevrátí tvou větu s tajnou přísahou, že máš mě rád. Jdou, jdou, týdny jdou. A nevrátí, co uchvátí. A každé ráno s odvahou, kam jdou, chci znát. Jdou, jdou, týdny jdou. A žádný z nich mi nevrátí tvou větu s tajnou přísahou, že máš mě rád. Jdou, jdou, týdny jdou. A nevrátí, co uchvátí. A každé ráno s odvahou, kam jdou, chci znát.