Poslední, bezejmenná (Vondráčková Helena)

Já dám jméno tvé, dám ulici té, v níž tě vyhlížím. Ćekám a bdím bláhová přestože vím, že už k nám nezavítáš, nezavítáš. Já dám jméno tvé, dám květině té, té darované. Hovořím s ní ve chvilkách osamělých a už dál nepromluví, nepromluví. Svou zrazenou ctí jen sobě se mstím. Mým životem jdou věci, jak jsou. Tvá dívka se má, já jméno jí dám. Dál s jménem jde mým. Já pádem tím poslední bezejmennou, jak se zdá, musím se stát, musím se stát.