Trápím se jen vlastní hloupostí (Vondráčková Helena)

Ač nevěřím, že bys někdy chtěl ode mne odejít. Tak najednou bývám nejistá a plná úzkostí. Bláhový pláč skrývám síťovím stříbrných nadějí, že žárlivá jsem a že trápím se jen vlastní hloupostí. Přesto mě unáší ta chvíle k představám, co ti říct, až poznám, že tvoje láska dýchat přestává. Když mohu dřív a ty říkáš, že můžeš až později. A nebo se loučíš, mě napadá spousta možností: Kam pospícháš, kde jsi byl? A mou jedinou nadějí je to, že žárlivá jsem a že trápím se jen vlastní hloupostí. Přesto mě unáší ta chvíle k představám, co ti říct, až poznám, že tvoje láska dýchat přestává. Tak za nocí stále pátrám, jak svou lásku ubráním. Čím překlenu proudy a vzdálené břehy přemostím? Až najednou spatřím, jak se mi vysmívá svítání. Protože žárlivá jsem a že trápím se jen vlastní hloupostí. Protože žárlivá jsem a že trápím se jen vlastní hloupostí.