Všechno bych vzala zpět (Vondráčková Helena)

Když sedím v pokoji, kde nikdo nebydlí, stůl bez židlí, čas půlnoční a společnost mi dělá světlo měsíční, radši bych vzala zpět těch posledních pár vět. Teď vím. Já jsem ti tenkrát řekla abys odešel, hm a ty si šel jako by nic. Mé okno smýval příval jarních plískanic. Proč jen jsem mlčela? Vždyť to jsem nechtěla. Co s tím? Vodopád slov zamlčených dál tiše v uších mi zní, smysl ztrácí se z nich, lásko má, hm... Víš to se někdy někdy vážne nemyslí, to bylo zlý jen tak si jít. Snad si se mohl aspoň jednou otočit, všechno bych vzala zpět, všechno bych vzala zpět. Teď vím. Vodopád slov zamlčených dál tiše v uších mi zní, smysl ztrácí se z nich, hm... lásko má, lásko má. Vodopád slov zamlčených dál tiše v uších mi zní, smysl ztrácí se z nich, lásko má. Jen někdy z čista jasna zvoní telefon, v něm mlčí něčí hlas a není slyšet tón...