Její píseň (Matuška Waldemar)

Na zválený polštář zvolna první úsvit oknem splýval. A já myslel, že je půlnoc, a že stále ležím vedle ní. Slyšel jsem jí totiž, jak si pořád tiše zpívá-á a já slyšel jak tu neustále jenom jedna její píseň zní. Druhé ráno, páté ráno, sedmý den tu píseň znal i já. Podle toho, že jí nikdo hůř než ona takhle nezpívá. Ale moc jsem o tom nepřemýšlel, vždyť jsem byl s ní a nevadilo vůbec, že tu stále jenom její píseň zní. Jenže pak pŕišel den, zčista jasna přes půlnoc a já místo toho, abych poslouchal, řek jsem si najednou: co je příliš, to je moc, tak jsem se sbalil a vyrazil dál, zase dál. Od té doby, nepřeháním, už jsem spousty dívek oči sklížil. Tahle dneska večer byla zatím asi poslední. Svět jsem prošel křížem-krážem, ale nikdy jsem se nepřiblížil k tomu domu, tam kde jistě neustále jenom jedna její píseň zní. Jenže pak pŕišel den... Je to hrůza, jak čas míjí, zaplatím a pudu asi spát. Kapela, ta může klidně hrát i nejnovější šlágry. Stejně usnu, až se rozední, protože mi připadá, že od té doby, kdy jsem snídal s ní, nic, než její píseň neslyším. Kam se pohnu, všude od těch dní, jenom jedna její píseň zní. Od té doby, kdy jsem snídal s ní, nic, než její píseň neslyším.