Půlměsíc (Matuška Waldemar)

Půlměsíc z oblohy se dívá k nám, půlměsíc, ze všech koutů vyhání svou září plaché stíny štíhlých laní, to je chvíle velkých přání, já vím. Půlměsíc, starý pán, co únavou zívá, a tak tváře do mraků ukrývá. Noc je tmavší víc a víc a z ní shůry vlídně kývá na nás půlměsíc. Bloumá Mléčnou dráhou dá-ál, na hladině říčky zkouší bílým stříbrem verše psát a těm, co je náhodou chvíli čtou se zdává, zdává, že je to vodopád. Půlměsíc na obloze bíle plá, půlměsíc, jako scénář, který nám dnes patří, všem svou zá-ří kazí spaní, lidi láká k milování, já vím, co chtít víc. Bloumá Mléčnou dráhou dál, na hladině říčky zkouší bílým stříbrem verše psát a těm, co je náhodou chvíli čtou se zdává, zdává, že voda začla hrát jako vodopád. Na hladině říčky zkouší bílým stříbrem verše psát a těm, co je náhodou chvíli čtou se zdává, zdává, že voda začla hrát.