Píseň kostelní (Mňága & Žďorp)

Ráno mě zastihlo před kostelem zbožní lidé už dávno brouzdali kolem zívl jsem a z lavičky vstal a žízeň uhasil zbylým krabicovým vínem Tričko jsem zastrčil do kalhot a vyrazil zdolat první kamenný schod těžko říct co bude dál snad i já nakonec přijdu Pánu Bohu vhod Vešel jsem dovnitř a obklopil mě chlad raději jsem zůstal vzadu u zdi stát malí ministranti sepjali ruce a pod klenbou zaduněl knězův hlas a skloněné hlavy klesly ještě níž strnulé postavy strnuly ještě víc Vonělo kadidlo a hořely svíce mí drazí spoluobčani vsákli do lavic A vzduchem zní podivná píseň kostelní v kulhajícím chorálu to slabí a malomocní spojí své síly poslední v milostné písni z bordelu Strhaní důchodci z okolních vesnic po těch se život povozil nejvíc chlapci v oblecích z padesátých let a tetky se zatrpklou čárkou tam kde bývá ret osamělé staré panny v zimnících přežívající na dobročinných piknicích místní honorace v čele s místostarostou a všichni očekávají zprávu radostnou Dál jsem pozoroval známé tváře zahýbače, fifleny a notorické lháře jak se pod vysokou klenbou zmenšují a jak o svý místo v nebi modlitbou bojují A přišlo mi to najednou celý k smíchu kněz mlel o hříchu a mně už kručelo v břichu tak jsem vzal z pokladničky nějaké drobné votevřelo se nebe a Bůh řek: "Ale klidně, proč ne" A vzduchem zní podivná píseň kostelní v kulhajícím chorálu to slabí a malomocní spojí své síly poslední v milostné písni z bordelu A vzduchem zní podivná píseň kostelní v kulhajícím chorálu to slabí a malomocní spojí své síly poslední v milostné písni z bordelu