Jorika (Neckář Václav)

Na třetím hradním nádvoří Ke mně i kámen hovoří Když vzpomínám na Joriku A stojím sám Chtěla znát Svatovítský chrám Já jí řek, že jsem kastelán A oceán jí z vlasů dých Tu vůni znám Pak jsme si klekli před oltář Před sebou vidím její tvář bílou Když nás za těch pár krátkých chvil Sen zasnoubil, sen zasnoubil Co řekla pak, se nedovím Snad „mám tě ráda”, co já vím Ó, Joriko, vždyť tvojí řeč já neumím Tam, kde sníh nikdy neroztál Snad někde žije sama dál Má Jorika, a já jsem jí svou píseň dal Když vítr hvízdá nad plání Zapřahá soby do saní, má Jorika Už nikdy víc ji nepotkám Tak stal se ze mě samotář Před sebou vidím její tvář bílou Když nás za těch pár krátkých chvil Sen zasnoubil, sen zasnoubil V duchu jí denně zahřívám Svůj kabát přes ramena dám A po mracích zář sluneční jí posílám