Patnáct (Neckář Václav)

Chodí do míst, kde kvete divizna a nikdo víc se v ní už nevyzná. Že je jí patnáct, patnáct, patnáct pryč, že je jí patnáct a že si píše deník. Očima bloudí, slova nevnímá, snad tajemnou moc léto nad ní má, že je jí patnáct, patnáct, patnáct pryč, že je jí patnáct a pomoci jí není. Stačí pár slov a hned je uražená, dítě už není a ještě není žena. Drzá je vodmlouvá, jako kluk. Hned se směje a hned zas ani muk. Zmizí do míst, kde kvete divizna a nikdo víc se v ní už nevyzná. Že je jí patnáct, patnáct, patnáct pryč, že je jí patnáct a pomoci jí není. Stačí pár slov a hned je uražená... Zmizí do míst, kde kvete divizna a nikdo víc se v ní už nevyzná. Že je jí patnáct, patnáct, patnáct pryč, že je jí patnáct a pomoci jí není. Že je jí patnáct a pomoci jí není. Že je jí patnáct a pomoci jí není...