Zvony (Zrní)

Celý den trmácel se polem vysokou trávou Putoval za tajemstvím v kopcích v šeptání modřínových větví Kostelní světlo mezi stromy jak lesní slova pevný sloupy kmenů stojí Sivou bránou vešel dovnitř malinovým proutím Zpomaloval až zůstal klidně stát v tom porozuměl náhle řeči zvířat Lehce, jak prachový peří kývání větví, slova do sebe se skládají Stál pak tiše v srdci lesa celým lesem dýchal Sám je tou pravdou kterou hledal pak na něj shora voda padá Rozkládá svoje první větve kůže je kůrou, oči jsou dokořán Toho, kdo mezi stromy vstoupil Sám sebe se pochopil