Sen (Václavek Vladimír)

Nasedl jsem a bez sedla jedu na kozlím hřbetě. Dědeček na mě zakýval a pak pár slov mi řekne: Jeď dál po téhle cestě. Tudy! křičí můj stín, co jde v žebravých hadrech světem. Tvá jedna zlatá cestička, můj oblek svou si vede. Veliká labuť zamrká: Pojď, poletíme ke mně! Za mým poutnickým hábitem se jakýsi Jan žene. Hledím k nebi a říkám si: Můj život je snad bez cest. Na počátku i na konci jsou růže nejspíš stejné. Tělo i rosa nakonec se v mlhu změní zřejmě. Můj snový fantastický oř mě zrudlým polem nese. Nech mě být! v slzách zavolá mé srdce zamyšlené. A já je nechal na zemi pln zármutku, je večer. Je noc celá vrásčitá a plná stínů ve tmě. Ve tmě modravé oči kozličí mi svítí na té cestě. text : Federico García LORCA překlad : Miloslav Uličný