Marika (Zich Karel)

Její tvář je bílá hořký úsměv kolem úst do očí jí slunce zapadá v dlaních svírá přání a z něj nechce štěstí růst i den je jako sen a sen se zdá půlnoc je přítel který odchází v dál ráno neutěší pláč, proč nejde spát Marika, Marika má démantová líčka něžně je slunce hýčká víš proč Marika, Marika má z plátků růží víčka vlídná jak horská říčka víš proč. Možná že ji miloval snad měl ji rád líbil se jí víc než já jenže cestu zpátky nikdy nechtěl znát těžký úděl je být sám trápení a svízel dal ti pouze mámo dětskou náruč, žádný klam Marika, Marika má vlásky roztoulané večer, když vítr vane víš proč Marika, Marika má horké dlaně v očích ji oheň plane. První krátká slůvka zná teď její syn kdo jí mohl více dát nejkrásnější úděl potkal její stín kdo ji může mít víc rád tobě táto zbývá z lásky prázdnota a bláto ze všech jistot jedno snad už víš proč Marika, Marika má v srdci křídla ptáčků letících do obláčků víš proč Marika, Marika zná touhu dětských vláčků ale život má někdy plno háčků víš proč. Marika, Marika Marika, Marika.