Cernunnos, zlatooký král (Cruadalach)

Chladný, prastarý ve své vznešenosti Kořeny kostmi času, větve brány v dál Síň božského ticha a sloupoví stromů Toť Karnutský hvozd Dál kráčí nezlomní pod orlem římským Jako krunýř želv neprolomitelní Císař káže pod standartou Jupitera Rci - Evropa je má! Tisíce nohou boří se v černou půdu Lesk pancířů slábne v stínu lesních klenb Zavírá se hradba z rozšklebené kůry Když les ožívá V zeleném soumraku světla zahoří Lesk božských očí, co se v duše zanoří Vládcem jest jelen se zlatým parožím Svým hlasem promlouvá „Jsem krví i půdou tohoto kraje, jsem pastýřem svých hájů, I králem s korunou z dubového listí… Nenechám jed proniknout do žil této země, ni chorobu v její kosti! Ať probudí se, co spalo po věčnost, pro slávu mého dědictví Vzbuď se…probuď se…vzbuď se…“ A pak blesk rozťal černou oblohu Ústa stromů křičí, hoří mohyly Nahé stíny tančí v záři plamenů Klan brání svůj kraj S pomocí bohů – do zbraně! Koně děsem vzpínají se výš (umírají pod kmeny) Centurion upouští svůj meč (k smrti je odsouzený) Stín praporu, kdysi pyšně vlál (havrany rozervaný) Srdce lesa přetrvá! Cruadalach! Zlatooký král hledí na horizont Rodí se nový den v krvi zalitý Mrtvé prorůstá mech, když mizí v náruči Matky všemocné Jasný den se rozlil v rány mýtin svých Ni stopy karmínu v půvabném listoví Splacena je daň, dál bohové nás chraň A les opět usíná…