Slunečnice (Hutka Jaroslav)

G G7 1. Je to všechno strašně dávno, C G slunce bylo větrem milováno, C G těhotné slunce se jen usmívalo, Ami C D a najednou tu slunečnice je. 2. V okně domu slunečnice stojí, barák za chvíli strhnout dají, jen malé děti potichu šeptají: k čemu tam ta slunečnice je? 3. Člověk jak slunce dobrý není, svý nalady jak počasí mění, nevšímá si střech, jde po dláždění, tak k čemu tam ta slunečnice je? 4. Nebe na lidi sluncem kýchá, sluneční rýma nám srdce zadýchá, očima z ulice se slunce líbat nechá, a proto tam ta slunečnice je. 5. Slunce neobléká šaty nedělní, svou nahotou morálku lidí raní, holky mám rád, když jsou slunci podobný, a proto tam ta slunečnice je. 6. Slunečnice se právem k slunci hlásí, svou hlavou ke slunci hází, a člověk si v závisti hlavu srazí, a proto tam ta slunečnice je. 7. Kdyby každá holka slunečnicí byla, to by život náš byl roztančená víla, ale život je šašek a blázny z lidí dělá, a proto tam ta slunečnice je. 8. Mám také přání, když hvězda padá: chci, aby ta holka byla pořád mladá, mladá mládím, co na lidský řeči nedá, a proto tam ta slunečnice je. 9. Až půjdeš z domu ráno, budeš mít se sluncem ujednáno, že štěstím pokropí tvou duši, a proto tam ta slunečnice je. 10.=1.