A kdo ví... (Maxa Martin)

Kdesi v útrobách domu hodiny půlnoc odbily to jak čas na dvě půlky zlostně rozlomil noc. Já ale nevěřím tomu, že jsme si lásko jen zbyli a bez kouzelný hůlky nemáme žádnou moc. Odbila půlnoc, z noci zbyla už jen polovina ač stárne, času je víc než dost snad zvládnem nalít si čistýho vína než sem zítřek vpadne jak nezvanej host. Kdesi v útobách domu v tichu zlověstně klíčí pár slov na jazyku, jak z jedovatých slin. Já ale nevěřím tomu, že nás dva něco zničí i když stín otazníku mezi nás vrazil klín. Přece víme, něco je zkrátka jen výsadou noci a my dva lásko dávno patříme k ní. Tak ještě vínem spláchnem ten mizernej pocit a jako vrány naberem výšku a splyneme s ní. A kdo ví ? Třeba nás potká všechno znova, všechno to krásný dá - li bůh a znovu zvládnem i to zlý. Až bude nejhůř zase křídly v pravou chvíli protnem vzduch a stejným vínem spláchnem splín - čím víc , tím líp. V domě nad ránem zbyla už jenom ozvěna hlasů když zítřek do dveří vpadl jak nezvanej host. Jsem tak rád, že jsi byla, i když jsme ukradli času vlastně jenom pár vteřin, bylo to víc než dost. Přece víme, něco je zkrátka jen výsadou noci...