Lovecká (Matuška Waldemar)

E H7 E H7 Šel jednou lovec oborou domů, ton, ti-ron-ton-ton, uviděl dívku ve stínu stromů, ton, ti-ron-ton-ton. F#mi C#mi F#mi C#mi Sedne si k ní a hned se jí ptá, A E A H E H7 E jestli se od něj políbit dá, ton, ti-ron-ton-ton. Můj milý pane, dívenka na to, ton, ti-ron-ton-ton, chráním svůj poklad dražší než zlato, ton, ti-ron-ton-ton. Lovec hned oči rozdychtěné, ona že nikdy, ona že ne, ton, ti-ron-ton-ton. Měsíc už háje pokropil mědí, ton, ti-ron-ton-ton, ti dva tam stále pod stromy sedí, ton, ti-ron-ton-ton. Lovec jí šeptá, co že by rád ona že možná, ona že snad, ton, ti-ron-ton-ton. Srnky jdou pít a copak to vidí, ton, ti-ron-ton-ton, na měkké trávě stíny dvou lidí, ton, ti-ron-ton-ton. Dva hlasy slyší sládnout jak med, chceš mě mít ráda ? Ano, a hned, ton, ti-ron-ton-ton, A když je ráno, na jitřní zvoní, ton, ti-ron-ton-ton, dívenka vzdychá, slzičky roní, ton, ti-ron-ton-ton, Ale než najde ztracenou řeč, lovec už spěchá na novou leč, ton, ti-ron-ton-ton.