Polednice (Erben Karel Jaromír)

U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. ?Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo! Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty: a mně hasne u vaření pro tebe, ty zlobo, ty! Mlč! hle husar a kočárek ? hrej si! ? tu máš kohouta!? ? Než kohout, vůz i husárek bouch, bác! letí do kouta. A zas do hrozného křiku ? ?I bodejž tě sršeň sám ? ! že na tebe, nezvedníku, Polednici zavolám! Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho zlostníka!? ? A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas ? vichřice podoba! ??Dej sem dítě!?? ? ?Kriste pane! odpusť hříchy hříšnici!? Div že smrt jí neovane, ejhle tuť ? Polednici! Ke stolu se plíží tiše Polednice jako stín: matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín. A vinouc je, zpět pohlíží ? běda, běda dítěti! Polednice blíž se plíží blíž ? a již je v zápětí. Již ztahuje po něm ruku ? matka tisknouc ramena: ?Pro Kristovu drahou muku!? klesá smyslů zbavena. Tu slyš: jedna ? druhá ? třetí poledne zvon udeří; klika cvakla, dvéře letí ? táta vchází do dveří. Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrám dítě přimknuté: matku zkřísil ještě stěží, avšak dítě ? zalknuté.