Já se vrátím (La Bohéme)

Hana Hegerová

Tulák má v poli stoh, 
pak jen pár bosých noh, 
já vím, co mu zbývá. 
Na slámě tiše snít, 
za obzor pěšky jít, 
on si přesto zpívá. 
 
Je to neznaboh, 
jak by se modlit moh, 
on si pořád jen zpívá, 
že doma na stráni 
se vítr prohání 
a že tam voní hloh. 
 
Já se vrátím, já se vrátím, 
když srdce mám, kompas i krám. 
Já se vrátím, já se vrátím, 
na cestu k vám se ráda dám. 
 
Kolik let odsedět, 
čtyři, tři nebo pět, 
ještě vězni zbývá? 
Chleba kus, vody džbán, 
na řetěz upoután, 
on si přesto zpívá. 
 
Chtěl by povědět 
několik všedních vět, 
když se ven oknem dívá. 
Oázou na poušti je ten, 
kdo odpouští, 
co světem stojí svět. 
 
Já se vrátím, já se vrátím, 
i když se ptám, kam jíti mám. 
Já se vrátím, já se vrátím 
jak racek bílý k písčinám. 
 
V období dětských her 
hraje se vždycky fér, 
dětství je voda živá. 
Nikdo nám nebrání 
nabrat ji do dlaní, 
čas je liška lstivá. 
 
Nemá charakter, 
hraj dej nebo ber, 
a tak nám už jen zbývá 
pustit film pozpátku, 
jít hledat pohádku 
na místa dětských her. 
 
Já se vrátím, já se vrátím 
do dětských snů a k dětským hrám. 
Já se vrátím, já se vrátím, 
já cestu zpátky dávno znám. 
 
Dala jsem na pospas 
pohledy, gesta, hlas, 
jsem už jen napůl živá. 
Osudem zkoušená, 
samotou zkroušená, 
tak to už někdy bývá. 
 
A jak běží čas, 
zdá se mi, že se zas 
nade mnou rozednívá. 
Jen refrén ohraný 
sype sůl do rány 
a pálí jako ďas. 
 
A já se vrátím, já se vrátím, 
co bude dál, zpaměti znám. 
Já se vrátím, já se vrátím 
jak ten, kdo dlouho zůstal spát