Kata strofy

Prago Union

Může mi někdo konečně vysvětlit, jak tomu mám šéfovat 
Když nepřemluvim vlastní mozek pro mě pracovat 
Je to tak, hrát sám se sebou šachy, to chce odvahu 
Neni to tak easy vízy bejt imrvére na tahu 
 
Přijdu si jak Bubka 
Stojim na jedný ruce na konci dlouhý tyče 
Už hezkejch pár let - no hezkejch... 
S vrtulí v prdeli a prstem v nose 
 
A je to pořád dokola, jede si to po svym 
A mym jedinym štestim je Aspirin 
A fakt že ještě pořád nesmířim se s tim 
 
Nikdy jsem nechodil daleko, abych se zmastil 
Šmelil jsem slasti, až jsem jednoho dne zjistil 
Že mám takový okno, že už neni nikdo, kdo by ho zasklil 
...což by vysvětlovalo i ten průvan 
 
Nejlíp bych udělal vyskočit z něj a utýct tak svojim můrám 
Jenže kdo ví, zmizet z týhle pařby je jako skákat bungee 
Tak dlouho jsi na vážkách, až skončíš na práškách 
 
 
R.:  Můj život na kousky jsou samý Kata strofy 
     Zato už jsou ale vážně profi 
     Pochyb není nikdy dost 
     Sázím samý boty, přesto nejdu nikdy domů bos  (2x) 
 
 
Když jsem teda tolik nemožnej, jakto že jsem? 
Dvacet čtyři / sedm na nože s fakírem 
Čtu z každý svojí chyby jako z knihy 
A to víš, že to není dvakrát supr čtení 
 
Tak je mi nádherně, nebo je mi šoufl? 
Je víc takovejch témat, do kterejch bych si sotva troufl 
Moje svíčka ubejvá a já jsem jeden tisíc dva 
A přitom ani jeden neni já 
 
Řikali, že mám naslouchat svýmu srdci 
A tak jsem jedno velký UFO 
Mám dlouhatánskejch seznam věcí, který tu chci stihnout 
Který z nich maj hlavu patu a kterejm se mám vyhnout? 
Začal jsem toho tolik, že už pomalu neni ani kam plivnout 
 
Studnice poznání se tváří bezedně 
Ve srovnání s tim ale vydává svůj obsah zevně nezjevně 
I teď jako bych mluvil o mně beze mě 
Chci bejt volnej jako pták a přitom už se pár dekád marně sbírám ze země 
 
 
R.:  Můj život na kousky jsou samý Kata strofy 
     Zato už jsou ale vážně profi 
     Pochyb není nikdy dost 
     Sázím samý boty, přesto nejdu nikdy domů bos 
 
 
     Svět by měl vědět, že se z něho neposeru, mám totiž jeho školu 
     Občas to máme jako ty dva na semaforu, neschopný zářit spolu 
 
 
Ne, nejsem workoholik, chodim k doktorovi teprv, když to bolí 
V sobě mám budík, kterej mě začne pokaždý v poslední chvíli budit 
Denně utíkám z pekla, už dávno je to rutina, ne depka 
V momentě, kdy by se i pepka klepla 
Se klidně zastavim a vrátim se si připálit špeka   (jakto?) 
Čert ví proč, no tak ať si to pro mě za mě nechá pro sebe   (protože) 
 
Za nic neručim, dělám, co umim, a ostatní se doučim 
Hlavně že neničim 
Snažim se tvořit, i když neni čim 
Každopádně vim, že poslední slovo má vždycky čin 
 
Stojí mi za to stát si za svym a stojim vůbec o to 
Sundat si růžový brejle jenom proto 
Abych si moh jít v klidu vysrat voko? 
 
Pravda je nevýslovná, přítomnost nemístná 
Ne každá minulost je dobrá, ale budoucnost neni zlá 
A skutečnost je jako tahle pecka 
Trochu dlouhá a navíc chybí pointa 
 
 
...sakra, kam jsem jí jenom...? 
(Hledej, šmudlo)