Zámek

Schmitzer Jiří

A4 
Jak vítr v šedé chladné poušti mračen tvých 
Emi 
co máš je s deštěm ustrnulé na tvářích 
G     D 
smáčí líbeznou tu krajinu. 
 
Poslední jarní mrazu krutý dech, 
co zlostně ukájí se na květech, 
kráčí, přes zklamání, pustinu. 
 
   Hmi 
R: Tam k zámku míří kočár splašeného spřežení 
                                 A   A4  A 
   kol čisté tůně, směr svůj nemění.   , 
   Hmi 
   Však chladná tůň se rázem do červánků zbarvila, 
                               E   E7 
   "já jsem tvá, tys můj" pravila. 
 
Teď šumí děšť, jak rozplakal se podvečer, 
když předtím na střechách se horkem potil thér, 
smývá je nejpevnější objetí. 
 
Proradné lásky, hnus i žár i stesk 
a pevný dub vedví rozpoltil blesk, 
hříva plamenů šeptá "co je ti". 
 
R:  Tam k zámku míří... 
 
Věřit a dát se čistou vírou k hříchou svést, 
tu krutou bolest v prsou nelze snést, 
loudí, životem splatit těch pár chvil. 
 
Ať dítě, žena, muž, člověk či Bůh, 
déšť, vítr, hvězdy, Slunce platíc dluh, 
bloudí, hledaje účel, smysl, cíl. 
 
R: Tam k zámku míří...