Nic moc

Nohavica Jaromír

 Napsal jsem si píseň, 
 je to píseň tato. 
 Melodie nic moc, 
 ani slova žádné zlato. 
 
 Napsal jsem si jen tak 
 z radosti a štěstí. 
 Že už zase mohu, 
 nikdo mi nehrozí mi pěstí. 
 
Ref: Píšu co chci, co se mi chce, 
     co mé srdce žádá. 
     A pan kritik, hudební znalec, 
     z toho ztrádá. 
     Já ho chápu, já mu rozumím. 
     Já jinak písně zkládat neumím. 
     Možná, že umím, ale nechci. 
     Možná jsem propadl v poslední lekci. 
     Propadl pozlátku, peněz a slávy. 
     Jenže co s tím, když mě to tak baví. 
     Milý pane, promiňte, že hraju. 
     Já se kaju. 
     Promiňte všichni domácí i cizí, 
     já už mizím, zvolna mizím. 
 
 Napsal jsem si píseň, 
 sloku, refrén, sloku. 
 Tak nějak to dělám, 
 už třicet pět roků. 
 
 Celé dlouhé roky, 
 v levné masce barda. 
 hraju si a zpívám 
 a bavím se jak malý Jarda. 
 
Ref: Píšu, co chci, 
     co se mi chce, 
     co mé srdce žádá. 
     A pan kritik, hudební znalec, 
     z toho ztrádá. 
     Pro něj jsem šejdíř, 
     pro něj jsem kujón. 
     Pro něj jsem prošlý slepičý bojón, 
     pro něj jsem bluma zpadlá z višně. 
     Děvkař a frajer tvářící se pišně, 
     Zhouba národa, špatný vzor, 
     krycí jméno Nevermoll. 
     Promiňte všichni, že ještě hraju, 
     já se kaju. 
     Promiňte všichni, domácí a cizí, 
     já už se mizím, pomalu mizím. 


Zdroj: http://zpevnik.wz.cz