Když prší

Záviš

Když prší a slunko schovaný je za tvými rameny 
to slunko schovaný i je za tvými vlasy 
a možná i za támhletěmi kameny. 

Když prší, rozpuštěné sklo se snáší z tmavý oblohy 
a revmatikům loupe v kostech nebo v kříži 
a všichni vypadají jako mátohy. 

Co naprší tobě Tomáši 
co naprší tobě Jane 
a copak tobě milý Jonáši 
štěstí dosud nepoznané. 

Když prší, na tom není snad nic tak divného přece, 
je to jen kousek deštníkové přítomnosti 
a dva lidé zachumlaní v chatě v dece. 

Když prší, staví si u cesty kluci z hlíny hráze 
alespoň já jsem to tak kdysi dávno dělal, 
teď už poslouchám jen slaboduché fráze. 

Co naprší lásce pod mostem, 
co naprší lůze v trávě 
a copak pětce odečtené z ten (?) 
to bych teď rád věděl právě. 

Když prší a ty sedíš za oknem v jídelně závodní 
a nadáváš na připálený rizoto 
dokud je ještě čas tak rychle vysedni. 

Když prší, podobáš se prasklé struně na mé kytaře 
a já pořád nemám strunu sílu vyměnit 
podobáš se i mrtvé písni faráře. 

Co naprší nám dvěma jedenkrát, 
copak naprší nám na plášť, 
jednomu nic druhýmu akorát 
každýmu však určitě zvlášť, 
určitě zvlášť.