Polednice

Erben Karel Jaromír

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
?Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! hle husar a kočárek ?
hrej si! ? tu máš kohouta!? ?
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku ?
?I bodejž tě sršeň sám ? !
že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!? ?
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas ? vichřice podoba!

??Dej sem dítě!?? ? ?Kriste pane!
odpusť hříchy hříšnici!?
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť ? Polednici!

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží ?
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží
blíž ? a již je v zápětí.

Již ztahuje po něm ruku ?
matka tisknouc ramena:
?Pro Kristovu drahou muku!?
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna ? druhá ? třetí
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí ?
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku zkřísil ještě stěží,
avšak dítě ? zalknuté.