Lilie

Erben Karel Jaromír

Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti ?
škoda jí, škoda v zemi ležeti!

?Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo:
srdéčko mé by hořem hynulo.

Pochovejte mne vpod zelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati:
srdéčko moje bude plesati.?

Neminul ještě ani rok a den,
hrob její drobným vřesem povlečen;
nepřišlo ještě ani do tří let,
na jejím hrobě vzácný květe květ.

Lilie bílá ? kdo ji uviděl,
každého divný pojal srdce žel;
lilie vonná ? kdo jí pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil. ?

?Hoj, moje chaso! vraného mi stroj!
chce mi se na lov pod zelenou chvoj,
chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!?

Halohou! halou v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop ? hop! plot neplot:
pán na vraníku napřaženou zbraň,
a jako šipka před ním bílá laň.

?Halohou! halou! vzácná moje zvěř,
nespasí tebe pole ani keř!?
Zdviženo rámě, jež ji probije ?
tu místo laňky ? bílá lilie.

Pán na lilii hledí s údivem.,
rámě mu klesla, duch se tají v něm;
myslí a myslí ? prsa dmou se výš,
vůní či touhou? kdo mu rozumíš?

?Hoj sluho věrný! ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej;
v zahradě své chci tu lilii mít ?
zdá mi se, bez ní že mi nelze být!

Hoj sluho věrný, důvěrníče můj!
tu lilii mi střez a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc ?
divná, podivná k ní mě pudí moc!?

Opatroval ji jeden, druhý den;
pán její vnadou divě přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit,
pospíchá sluha pána probudit.

??Vstávej, pane můj! chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!?? ?

?Životem vrátkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprslek ?
rosa i pára, i můj zhyne věk!?

?Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncem jistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, duše milá, budeš chotí mou.?

Vdala se za něj; blaze bydlila,
až i synáčka jemu povila.
Pán hody slaví, štěstí svého jist;
tu mu královský posel nese list.

?Můj věrný milý!? tak mu píše král,
?chci, aby zejtra ke službě mi stál;
chci, aby přijel každý věrný lech,
potřeba velká ? všeho doma nech.?

Smutně se loučil s milou chotí svou,
jako by tušil svou nehodu zlou.
?A když mi strážcem nelze býti tvým,
svou matku tobě strážcí zůstavím.?

Špatně mu matka vůli plnila,
špatně manželku jeho střežila;
na nebi slunce ? pobořena síň:
?Zhyň, paní noční! zhyň, obludo, zhyň!?

Pán jede domů ? dosti služby jest;
tu mu žalostná v ústrety jde věst:
?Tvé pacholátko již ti nežije,
a po tvé paní ? zvadlá lilie!? ?

?Ó matko, matko, ty hadice zlá!
čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
bodejž i tobě zčernal boží svět!?