Nic moc

Nohavica Jaromír

 Napsal jsem si píseň,
 je to píseň tato.
 Melodie nic moc,
 ani slova žádné zlato.

 Napsal jsem si jen tak
 z radosti a štěstí.
 Že už zase mohu,
 nikdo mi nehrozí mi pěstí.

Ref: Píšu co chci, co se mi chce,
     co mé srdce žádá.
     A pan kritik, hudební znalec,
     z toho ztrádá.
     Já ho chápu, já mu rozumím.
     Já jinak písně zkládat neumím.
     Možná, že umím, ale nechci.
     Možná jsem propadl v poslední lekci.
     Propadl pozlátku, peněz a slávy.
     Jenže co s tím, když mě to tak baví.
     Milý pane, promiňte, že hraju.
     Já se kaju.
     Promiňte všichni domácí i cizí,
     já už mizím, zvolna mizím.

 Napsal jsem si píseň,
 sloku, refrén, sloku.
 Tak nějak to dělám,
 už třicet pět roků.

 Celé dlouhé roky,
 v levné masce barda.
 hraju si a zpívám
 a bavím se jak malý Jarda.

Ref: Píšu, co chci,
     co se mi chce,
     co mé srdce žádá.
     A pan kritik, hudební znalec,
     z toho ztrádá.
     Pro něj jsem šejdíř,
     pro něj jsem kujón.
     Pro něj jsem prošlý slepičý bojón,
     pro něj jsem bluma zpadlá z višně.
     Děvkař a frajer tvářící se pišně,
     Zhouba národa, špatný vzor,
     krycí jméno Nevermoll.
     Promiňte všichni, že ještě hraju,
     já se kaju.
     Promiňte všichni, domácí a cizí,
     já už se mizím, pomalu mizím.